Jdi na obsah Jdi na menu
 


Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

26. 1. 2015
Článek z http://priblizovadla.cz/
 
Prolog

O tomto či podobném tématu jsem samozřejmě věděl už dávno. Podvědomě jsem se mu ale bránil – říkal jsem si:

„Vždyť tohle všechno naši čtenáři ví, to jsou zkušení matadoři koloběhu, to nemají zapotřebí, ještě by mi nadávali, proč z nich dělám hlupáky…“

S neustále se zvyšující čteností Přibližovadel jsem si ale začal uvědomovat, že všichni jaksi nemohou být dostatečně ošlehaní tisícovkami kilometrů najetých na koloběžkách. V tom počtu čtenářů se chtě-nechtě začátečníci musí vyskytovat. Korunu tomuto uvažovaní nasadilo čtení diskuzí na Facebooku (všichni víme, v jaké skupině), kde se ty stejné začátečnické dotazy neustále opakují dokola.
 

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

 

Takže dobře, jde se dělat osvěta! Tento první článek je takříkajíc obecný a já počítám s tím, že není ukončený. Budete-li mít smysluplné náměty na jeho doplnění, rád je uvítám – a rád je do článku doplním – samozřejmě i s uvedením autora námětu. Později už budou následovat rady typu Jak vybrat koloběžku (do města, na cestování, na sport, do terénu…), jak správně dupat a podobně.

Nyní tedy začínáme oblíbenými mýty a fámami… A milé děti! Když nebudete dobře poslouchat, dopadnete jako před lety autor tohoto článku, který všechny následující rady poctivě vyzkoušel na vlastní kůži (i na příčně pruhované svalovině vlastního těla).
 

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

 

Po silnici i do terénu

Možná snad 70–80 % lidí, kteří si chtějí koupit novou – zpravidla první – koloběžku, má požadavek asi tohoto znění:

Na koloběžce nechci jezdit jen po silnici nebo prostě po asfaltu, ale také v terénu, na polních cestách, v lese. Asi by proto měla mít zvýšené stupátko, že?

A ti největší drsoňové ještě dodají:

Určitě by proto měla být koloběžka také odpružená (aspoň přední vidlice) a měla mít široké terénní pláště s hrubým vzorkem!

Dobře, domluvme se, že teď na všechno zapomenete a zkusíte si přečíst následující text:

Možná to pro vás bude překvapení, ale prozradím vám tajemství: vy do žádného terénu nakonec stejně jezdit nebudete. A když ano, tak se bude jednat jen o krátké „terénní vložky“ na výletě, jehož trasa se jinak bude pohybovat z 99 % po silnici. Drtivá většina koloběžců-noviců totiž velmi brzy zjistí, že jezdění terénem na koloběžce se výrazně liší od jezdění například na kole. Oproti asfaltu je to velmi namáhavé, mnohdy je lepší stroj tlačit nežli se snažit jet rychlostí pomalejší než chůze, zkrátka bolí to. Mrkněte se třeba na reportáž ze závodu Kokros (byť uznávám, že jde o menší extrém).

Ale pozor – řeč dosud byla o skutečném terénu. Pokud zrovna neprší týden v kuse a není všude bahna po kolena, nelze běžné zpevněné lesní a polní cesty považovat za terén. Nehledě k tomu, že novodobí lesáci a „jézéďáci“ už jsou tak rozmazlení, že svoje přístupové komunikace mnohdy vyasfaltují. Takové cesty (nejen ty vyasfaltované tedy) jsou sjízdné na de facto jakékoliv koloběžce bez toho, abyste museli mít odpružení a traktorové obutí. Pokud to moc „drncá“, stačí lehce upustit tlak v pláštích a jede se dál. Znovu opakuji – zapomeňte na úpravy pro terén – nebudete je velmi pravděpodobně potřebovat. Toto rozhodnutí pak tisíckrát doceníte při „normálním“ koloběhání na silnici nebo jiné kvalitní komunikaci.

Poznámka: Na koloběžkách se samozřejmě jezdí i ve středním nebo i ve velmi těžkém terénu, který na běžném stroji nemáte šanci projet. V tom případě ale jde o koloběžky k tomuto účelu patřičně konstruované. Ani ty však nejsou univerzální – „nejterénnější“ speciály jsou určené v podstatě jen na sjezdy. Nezkoušejte se na nich odrážet na asfaltu…
 

Skládací zaříkávadlo

„Nejraději bych si pořídil(a) skládací koloběžku, abych ji mohl(a) snadno převážet v autě. Také s ní chci jezdit vlakem bez poplatku za spoluzavazadlo.“

Teď pozor – půjde do tuhého! Upozorňuji všechny čtenáře, že toto je můj subjektivní názor (mno, ostatně jím je celý tento článek…), se kterým nejspíš spousta lidí nebude souhlasit. Ale co už, kdo se bojí, nesmí do lesa.

Pominu-li skládací hliníkové koloběžky, například značky Micro nebo Oxelo či jiné podobné stroje, jsem toho názoru, že „velké“ koloběžky, které se běžně dají pořídit na českém trhu ve skládacím provedení, bůhvíjaký význam nemají. Při současných technologiích se obvykle koloběžka „zlomí“ napůl někde v hlavní rámové trubce a „něco“ se udělá s řídítky. Dostanete nekompaktní balík železa, hliníku a vulkanizované pryže, který často ani nemá aretaci ve složeném stavu, takže když jej chcete zvednout, celý se vám rozpadne a můžete začít znovu. Navíc je to pořád velké na to, abyste kolobku hodili do kufru a ještě tam vešly bágly pro víkendový výlet (vím, že auta mají různě velké úložné prostory).

Vím jen o dvou výjimkách, které jsem ochoten akceptovat. První z nich je britská koloběžka Swifty One, která je po složení „placatá“, netrčí z ní bowdeny, nerozpadá se, je to zkrátka kompaktní balíček. (Nic to však nemění na tom, že bych ji stejně nechtěl kvůli nesmyslně vysokému stupátku.) Druhou výjimkou je Mibo Tiny se skládacími řídítky Ergotec, které je díky 12palcovým kolům i po složení dostatečně malé.
 

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

Vlevo Swifty One, vpravo Mibo Tiny

 

A ve vlaku…

Byly časy – přesněji před rokem 2014 – kdy stačilo mít jakýkoliv stroj skládací a ve vlaku jste měli přepravu zdarma. To už, pokud mám tedy správné informace, neplatí. Nechcete-li, aby vaše složená koloběžka nebyla deklarována jako spoluzavazadlo (za které se připlácí), nesmí překročit ani jeden z rozměrů 90 × 60 × 40 cm. Změříte-li většinu „velkých“ skládacích koloběžek, zjistíte, že zejména s mírou 90 cm budete mít trochu problém. Výjimkou je – cituji z přepravního řádu ČD: „Malá skládací nebo dětská koloběžka s koly menšími, než jsou u jízdního kola, nejvýše 12 palců“.

Je samozřejmě otázkou, co přesně odpovídá popisu „malá skládací“, nicméně v praxi je ověřeno, že nejvíce záleží na tom kterém soudruhu průvodčím. My jezdíme často vlakem s K-bike K7 nebo Kostkou Rebel (nebo obojím), a byť přední 16“ kolo by mělo znamenat platbu za spoluzavazadlo, neplatili jsme ani nepamatuji. Doufám, že jsem to právě nezakřikl…
 

Než abych pořád škrtal(a) o zem, raději si pořídím koloběžku s vyšším stupátkem

Hrubá chyba! Jízda na koloběžce má dva základní aspekty: odrážení a dřepování. Abyste se mohli jednou nohou odrazit, musíte nutně druhou nohou stojící na stupátku podřepnout. Není třeba mít diplom z Harvardu, abyste si spočítali, že čím vyšší je stupátko, tím větší dřepy musíte při odrazu udělat. A čím větší dřepy budete dělat, tím více vás bude stojná noha bolet. Můžete si být jisti, že i rozdíl pouhého jednoho centimetru poznáte. Samozřejmě ne po 500 metrech jízdy, ale po pěti, deseti a více kilometrech.

Jako bych teď slyšel vaše hlasy:

No jo, ale když budu mít koloběžku s malou světlostí, tak budu všude drhnout! A navíc budu mít zespoda odřené stupátko…

Nebudete všude drhnout, budete-li koukat, kudy jedete. A v případě nebezpečí kontaktu s vozovkou svůj stroj lehce přizvednete. Ano, jde to i za jízdy, nic na tom není. Majitelé menších koloběžek se pak určitě velmi brzy naučí malé nerovnosti rovnou přeskakovat. A seskakovat. Třeba obrubníky chodníků a podobně. Když už se vám stane, že zadrhnete – což se vám určitě stane – neshánějte hned pikslu s barvou, abyste odřeniny na spodku rámu zaretušovali. Odřený spodek stupátka, to je pravá a nefalšovaná koloběžková patina, která k tomu prostě patří. Potkáte-li někoho, kdo má spodek koloběžky panensky čistý a neposkvrněný, pak je to buď majitel úplně nového stroje, nebo prostě a jednoduše skoro nejezdí.
 

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

Spodek a horní strana stupátka u často jezděné koloběžky. Tohle není ostuda – na to naopak můžete být patřičně pyšní…

 
Pokud bych měl vyjádřit jakousi optimální světlost exaktně, pak optimální hodnota u koloběžky pro „normálního hobbíka“ je cca 5 cm. S takovým strojem můžete jezdit kromě hladkého asfaltu také po kočičích hlavách, ale i po zpevněných lesních a polních cestách. Zpevněním v tomto případě myslím i suchý tvrdý hliněný povrch. Budete-li skutečně jezdit převážně a často v horším terénu, stojí za to uvažovat o vyšším stroji – viz výše pojednání o silnici a terénu.

Na závěr této úvahy ještě drobné doplnění: Doposud byla řeč o světlosti, tedy volném prostoru pod stupátkem, který se mimochodem po zatížení jezdcem v závislosti na jeho hmotnosti a tlaku v pláštích ještě o několik milimetrů zmenší. Onen jezdec či jezdkyně však stojí na horní straně stupátka, které má „nějakou“ konstrukční výšku nebo chcete-li tloušťku. Obvykle to u kvalitních koloběžek bývá kolem 30–35 mm. Takže jen abyste věděli, že nebudete dřepovat z výšky 5 cm, ale většinou 8 cm minimálně. Vážně ještě pořád chcete dělat co největší dřepy?
 

Není to stupátko nějaké malé? Vejdou se mi tam obě nohy? A proč je to tak úzké?

Jak vidno, u stupátka ještě chvíli zůstaneme. Ostatně je to jedna z nejdůležitějších součástí koloběžky, tak se není čemu divit. Začneme délkou. Dost možná jste na koloběžce ještě nikdy nejezdili, nevadí, zkuste chvíli pozorovat koloběžkáře v jízdě. Co je charakteristické pro „dupajícího“ jezdce? Ano – na stupátku stojí vždy jen jednou nohou! Obě nohy na něj vměstnává jen ve sjezdech, čili v rychlostech řekněme nad cca 25 km/h, při kterých se už běžný kolobrndař nestíhá odrážet. Nedělal jsem žádný vědecký průzkum, ale troufám si odhadnout, že v našich krajích se průměrně cca 75–85 % trasy jízdy odrážíte – čili stojíte na stupátku jednou nohou – zbytek se pak vezete zadarmo s oběma nohama na „plošince“. Z toho důvodu je zbytečné, aby stupátko bylo dlouhé třeba 70 cm. Já tvrdím, že bohatě stačí délka asi 1,3 pětačtyřicítky. Pětačtyřicítkou pak nemyslím pistoli ráže .45, nýbrž prachobyčejnou tenisku velikosti 45. Ta měří kolem 30 cm, takže 1,3 pětačtyřicítky rovná se cca 40 cm. Bohatě to stačí, můžete mi věřit.

A proč vlastně prosazuji relativně krátké stupátko? Vy jste říkali, že nechcete drhnout, že ano? A čím delší „podvozek“, tím je nebezpečí drhnutí větší. Dlouhé stupátko také znamená větší průhyb rámu a tím i riziko nechtěné pružnosti. Podívejte se, jak úsporně mají stupátko řešené finské Kickbiky. A jsou to nejpevnější rámy na světě, de facto bez průhybu…
 

Kickbike Sport G4

Kickbike Sport G4 | Foto Kickbike

 
Ještě k šířce nášlapné plochy. Když onu pětačtyřicítku tenisku změřím pro změnu na šířku, dostanu se na nějakých 10–11 cm. Stupátko této šířky tedy musí úplně stačit. Ve hře je totiž opět také geometrie a jízdní vlastnosti. Koloběžka je jednostopé přibližovadlo a pokud se na něm stojí, je ideální být pokud možno co nejpřesněji uprostřed. Jakmile si stoupnete k okraji stupátka, aniž byste si to možná uvědomovali, „strháváte“ si řízení na stranu. A čím širší nášlapná plocha je, tím více vám umožní stát mimo osu jízdy. Kromě toho také dochází k malému axiálnímu křížení rámu – lidově řečeno rám jde „do vrtule“. A to není dobře… Takže poslední argument: Když už i největší evropský výrobce Koloběžek Kostka opustil paradigma širokého stupátka, tak na tom něco být musí, co říkáte?
 

„A ty při tom ohneš svůj hřbet!“

Replika z Mrazíka se hodí k uvedení častého dotazu koloběžkou nepolíbených človíčků:

A vážně z toho nebolí záda? Ste u toho nějakej ohnutej…

Ano, jsem ohnutej, protože ve vzpřímeném postoji se neumím dobře odrazit (netvrdím však, že to nejde). Ale pojďme k meritu věci – záda na koloběžce nebolí a neznám nikoho, kdo by si na bolesti zad stěžoval. Naopak. Dám příklad: Pravidelní čtenáři Přibližovadel ví, že jezdím také na jednokolce. Po intenzivním tréninku na jednokolce záda bolí – jednokolka jim dá slušně zabrat. Ne, nejdu na masáž ani nejím Brufen po hrstech. Jdu si dát pár desítek kilometrů na koloběžce, jelikož vím, že právě koloběžkováním si záda krásně protáhnu a napravím bolístku. Dvacet kilometrů a jsem zase jako junák.
 

Jak vysoko vlastně mají být řídítka?

Jasně položená otázka, jasná odpověď. Ale… Než vyslovím svoje doporučení, musím podotknout, že výška řídítek (stejně jako jejich šířka či tvar) je silně individuální parametr. Někomu vyhovuje vzpřímený postoj, jiný se do odrazu rád přikrčí. Záleží samozřejmě také na druhu jezdění a délce trasy. Těžko chtít po někom, kdo se rozhodl ujet 250 km na jeden zátah, aby tuto trasu jel sehnutý s řídítky nízko, není úplně nejlepší nápad. Nicméně tento článek je pro začátečníky, základní radu tedy podám.

Podle většiny koloběžkové „literatury“ by horní hrana řídítek čili gripy měly být ve výšce zaťaté pěsti koloběžkáře stojícího na zemi s rukou podél těla. Při takto nastavené výšce řídítek se budete lehce hrbit. Jak jsem psal výše, není to nic, co by vám snad mohlo uškodit, přesto však začátečníkům doporučuji nejprve řídítka oproti uvedené poučce o 2–3 cm zvednout. Pokud postupně zjistíte, že by vám vyhovoval spíše nižší úchop, dát řízení dolů je otázkou pár minut.

Majitelům strojů s hlavovým složením typu a-head ještě doporučuji – neřežte hned „komín“. Dobrý výrobce ponechává hlavovou trubku vidlice delší, aby dal prostor uživateli k vlastnímu nastavení výšky. Pokud řídítka snížíte, trubka vysunutá nad představec se obvykle uřeže. Patříte-li mezi novice koloběhu, nechte toto rozhodnutí uzrát až po nějakých 300–500 kilometrech, až budete s jistotou vědět, jaká výška vám skutečně vyhovuje. Do té doby můžete klidně nechat vypodložkovaný „komín“ čouhat nahoru nad představec.
 

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

 

Je lepší velké přední kolo nebo stačí malé?

Malým kolem se díře lépe vyhnete, velkým ji lépe přejedete…
 

Je lepší mít vzadu velké kolo, respektive stejně velké jako přední?

Je pravda, že dříve bylo standardem větší přední a menší zadní kolo. V současné době se ale mnohem více prosazují stroje se stejně velkými koly (mimo 12 + 12“ – ty zde byly odpradávna), ať už jsou to malé koloběžky s koly 16 + 16 palců, 20 + 20 palců nebo závodní stroje 28 + 28“.

Shodný průměr kol má poměrně velký vliv na jízdní vlastnosti. Zadní část koloběžky díky tomu lépe sedí na vozovce, a nejvíce to poznáte v zatáčkách, kdy malá zadní kolečka mají tendenci „ustřelovat“ a poslat vás do smyku. Čím větší kolo, tím je i delší celková stavba koloběžky, což znamená lepší celkovou stabilitu. To vše platí hlavně pro rychlou sportovní jízdu. Stejně velká kola mají ale výhodu také pro ty, kteří se jen tak loudají a kochají se krásami kraje. Díky shodné velikosti totiž stačí vozit jen jednu náhradní duši pro případ defektu.

Oba dotazy a odpovědi ohledně velikosti kol nám zaslal Vašek Jun. Děkujeme!
 

Ubrzdím to?

Když zabrousím do oblasti bicyklů, pak tři čtvrtě lidí této republiky jezdí na bajcích neboli horských kolech. O tom, že půlka z nich nikdy v terénu nejela, se nyní bavit nechci, i když to tak je. Řeč bude o víceméně standardním komponentovém osazení bajků, kterému patří kotoučové brzdy. Není se tedy čemu divit, že si je žádáte i na svojí vysněné koloběžce…

Pravda je ale taková, že kolobrndu ubrzdíte s běžnými V-brzdami naprosto v pohodě, i když vážíte metrák (i něco přes). Tedy při takříkajíc běžném užívání. Pokud se chystáte pravidelně sjíždět alpské průsmyky, stojí za to o „kotoučích“ uvažovat – V-brzdy při dlouhodobém použití přehřívají ráfky a vzhledem k tomu může dojít k explozi duše (v praxi k tomu dochází jednou za uherský rok). Opodstatnění kotoučovek je také u terénních koloběžek, u nichž má tento druh brzd jednu zásadní výhodu oproti Véčkům – nezanášejí se bahnem. Běžný koloběžec se ale skutečně bez kotoučovek obejde. Jen perlička na závěr – závodní elita používá Véčka nebo silniční ráfkové brzdy, vlastně brzdu jednu jedinou – na předním kole. A můžete si být jisti, že tihle lidi pomalu nejezdí.
 

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek

Jednou z mála výjimek, i nichž se bez kotoučovek neobejdete, jsou koloběžky s letmo uloženými koly. Na ně běžné ráfkové brzdy nejde namontovat

 

Cena až na prvním místě

Spousta lidí, kteří nikdy na koloběžce nejezdili, nebo si to už z dětství dostatečně nevybavují, uvažuje asi takto:

„Nejprve si koupím levnou koloběžku za 1 500 až 2 000 Kč, a když mě to „chytí“, pořídím si pořádnej stroj.“

Ano, tahle idea není nepochopitelná a do značné míry se s ní dá souhlasit. Nicméně skýtá v sobě jedno nebezpečí. Osobně jsem přesvědčen, že nákup levné koloběžky s prapodivnou geometrií, vysokým stupátkem a nevhodnými lacinými komponentami minimálně 50 % potenciálních vážných zájemců o koloběh od tohoto druhu přibližování spíše odradí, než aby je donutil pořídit si lepší stroj. A platí to hlavně u dětí, které prostě dlouho nebaví dělat dřepy do poloviny výšky lýtka. Že pak leží „koloběžka“ zaprášená v kočárkárně, jejich chyba není. Lidé mají bohužel tendenci zobecňovat, takže narazí-li na jednu blbou koloběžku, může se stát, že si takto zařadí i všechny ostatní…

Proto každému zájemci doporučuji jako nejmenší cenu hodnotu kolem 4 000 spíše 5 000 Kč. Zcela upřímně – ani tak nebudete mít mnoho modelů na výběr…
 

Masochismus koloběžný

Zůstaňme ještě u ceny. Na světě existuje nemálo jedinců, kteří se rozhodli, že v rámci šetření vlastní kasičky budou raději fyzicky trpět. Patrně jim to dělá dobře. Tvrdí zhruba toto:

„Mně nevadí, že levná koloběžka má nekvalitní komponenty, že špatně jede a už vůbec mi nevadí, že je těžká. Sám mám minimálně XY kg navíc a tak mě vůbec neštve, že se na ní nadřu jako mezek. Aspoň rychleji zhubnu!“

Přátelé, to není masochismus, to je doporučení do ordinace doktora Chocholouška. Zapomeňte na koloběžku, i ta nejlevnější je pro vás zbytečná investice. Kupte si tři metry pořádného lana, a v kovošrotu si sežeňte kus kolejnice (1 metr váží 50–60 kg). Za láhev poctivého Tuzemáku z Božkova vám ji dělníci uřežou na požadovanou délku a u posledního panáka na konci vypálí otvor. Do něj navažte jeden konec provazu, druhý si zasukujte kolem pasu a „běhejte“ kolem paneláku.
 

Levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá…

Klasiku všech klasik, dotaz, který jednu skupinu zkušených koloběžkářů rozpaluje do běla, aby u druhé části vyvolal shovívavý úsměv typu „to je zase debil“, jsem si nechal na konec. Původně jsem ho sem ani nechtěl zařazovat, ale seznam mýtů a fám by byl bez největší perly neúplný. Už asi tušíte, o co jde:

Musí se u toho koloběžkování střídat nohy?

Musí. Přijdete na to sami velmi rychle. A pokud jste přesvědčeni, že se dokážete odrážet jen jednou nohou, pak vám garantuji, že na té druhé nedokážete dlouho stát. A o tom to je. Nikoliv o odrazné noze, nýbrž o stojné noze. Viz část o výšce stupátka…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA